Tak jako již tradičně i tento rok jsme plni očekávání vyrazili do země tisíce závrtů, megaponorů, megachodeb a megavývěrů, zkrátka do Slovinska.
| Kačna jama – cesta k Ogabnu jezeru |
Vyrážíme v pátek v 15 hodin z Brna směr Vídeň, Graz, Maribor, Ljublaň a Logatec, kde po 600km sjíždíme z dálnice a hledáme si v hlubokých temných Slovinských lesech místo na přenocování. Stavíme stany poblíž vesničky Laze a za mírného deště uleháme do spacáků.
Ráno již však naše tváře zdraví krásné Sluníčko a my se přesouváme k jeskyni Logarček. Vchod nacházíme s přesností na milimetr a opět si dokazujeme, že plániváci žádné GPSky nepotřebujíJ
Vystrojujeme vstupní dvacetimetrovou propast a pomalu slaňujeme do horního patra jeskyně.
Po krátkém hledání správné cesty přicházíme k druhému dvacetimetrovému stupni a slézáme do hlavní chodby systému. Jakožto slovinský standart jsou i tady k vidění chodby vysoké dvacet metrů a široké deset i více metrů. Vydáváme se do severní větve systému. Cestu nám znepříjemňuje čerstvý skap, který sice oživuje výzdobu jeskyně, ale z všudypřítomného bahna dělá pěknou klouzačku.
V Blatné Dvoraně pak máme možnost na vlastní oči spatřit Macaráta jeskyního neboli slovinsky Človečku rybicu. Pokračujeme přes Skalní rov (chodbu) až k Severnemu Sifonskému Breznu (propasti), kde se nám opět nedaří nalézt pokračování k údajným čtyřem jezerům a prvnímu sifonu, které jsou na mapě. Jediná cesta by byla přes skalní okno v levé odbočce, ale tuto lezeckou exhibici si nacháváme na příště.
Pomalu se vracíme a pozorujeme zvyšující se průtok vody v Blatné Dvoraně, který kamsi odnesl malinkaté macaráty. Pod vstupním oknem opět oblékáme cajky a vylézáme zpět na povrch. Volíme tuto taktiku z důvodu náročného programu na následnující den. U hodné paní v Laze dostáváme vodu a přesouváme se autem asi o 60km dál k občině (malému městečku) Divača. Tam se také na sobotní lezecké soutěži setkáváme s Kristjanem, Borutem a Michalem z místní skupiny Gregora Žiberny. Okamžitě se nás s neuvěřitelnou vstřícností ujímají a poskytují nám super kempovací plac u jejich mateřské jeskyně Divaška jama. Po krátkém přátelském seznámení u pivka se loučíme s mladou částí skupiny a dojíždí starší Aljoša s kamarády jeskyňáři. Po krátkém spřátelení jsme se dověděli, že nám zítra ráno propast Kačnou jamu sami vystrojí. To už si ospalý Bradek ale přinesl spacák a karimatku a usnul tak říkajíc pod našima nohama. Netušil však, že Slovinci teprve ožijí… Zvedl se až když mu dobrou čtvrthodinu u ucha šveholila motorová pila řezající palety na malé kousky. Pak už jenom následovalo zálesácké zapálení benzínem na improvizovaném ohništi v mokré trávě a kdybychom Bradka neodtáhli, tak tam snad zpopelněl.
Slovinci slíbili, že budou vstávat v šest a tak jsme šli spokojeně spát. Sice jsme až do půlnoci někteří oka nezamhouřili, ale po odpálení poplašňáku na dobrou noc, šli Slovinci konečně spát. Ráno skutečně vstali a jak slíbili, šli vystrojovat.
Vstupní propast Kačné jamy (Hadí jeskyně) je 186 metrů hluboká. Je osazena kotvami s vnějším závitem, ne kterém byli všude matičky, ale jak sami Slovinci s překvapením zjistili, plakety někdo odšrouboval. Již na povrchu se vyjasnilo, kdo kam půjde. Zatímco Tomáš, Jindra a Bradek si vytkli cíl v jeskyni nejvzdálenější.
Méně ostřílení Libor, Jarda a Džery se rozhodli pro opětovný návrat ze dna pod vstupní propastí. Neostřílený Číra s Lukášem se nehodlali na dovolené někam spouštět a tak jeli s Ivčou a Jaňouchem k nedalekému moři.
Nakonec se tato varianta ukázala jako nejlepší, alespoň jsme se s Jindrou nemuseli o méně zkušené bát. Na dně jsme se tedy rozdělili. Ti co nešli dále do jeskyně si sestoupili na dno suťového kuželu až do Južné dvorany, kde jsou pohřbeni fašisti, které po válce místňáci postříleli a naházeli dolů. My tři jsme se setkali opodál v jeskyni s Michalem, který s námi pokračoval ke konci jeskyně. Zbylí dva Slovinci taktéž otočili a šli vylézt ven. My čtyři jsme si to namířili k Ogabnu jezeru (ohavné jezero). Až potud znal jeskyni Michal. Po překonání několika vystrojených přelezů, kde byla potřeba pouze jistící smyčka, jsme stanuli na břehu cca 50 m dlouhého jezera. Nafoukli jsme člun a vypluli na jezero, které v minulosti bylo hladinou nehlubokého sifonu.
Ten překonali jeskyňáři z Logatce pomocí potápěče, který za jezerem zprovoznil násosku ohnutou z 85m dlouhé hadice. V dnešní době jsou dva až tři skalní břity odtřelené a tak je návštěva Nové části jeskyně až na transport člunu bezproblémová. Kousek za jezerem jsme již byli nuceni požít zalaminovanou mapu, která nám napověděla, že jsme již po pár desítkám metrů instinktivně zabočili do menší nevýznamné chodby. Vystoupali jsme do obrovského dómu, odkud vedla neméně gigantická chodba několik stovek metrů daleko. Chodba začala mít sestupný charakter a na dně se začali objevovat naplavené zbytky dřevní hmoty a plastové produkty lidské populace. V nejnižším místě chodby jsme našli tlakový trativod, který však vedl pouze k propasti. Následovali jsme tedy hučení vody, které nás dovedlo na vrchol dalšího obřího dómu, kde jsme se zastavili na hraně strmého hlinitého svahu, který příkře spadal do hloubky 50 metrů. Dole hučela voda a my jsme již jinou cestu k řece jménem Řeka z Dvorady Šlep Ekipe nenašli. Trochu zklamáni, že jsme nedosáhli Řeky, přesto však nadšeni jsme se začali vracet. Cestu jsme si pamatovali skvěle, jelikož je jeskyně velice bohatá na výrazné prostory vyplněné převážně hlinitými sedimenty od poměrně vysokého zaplavování. S krápníkovou výzdobou je to v Novém pokračování Kačné jamy trochu horší, ale o to víc nadchnou gigantické prostory.
Výstup propastí byl úchvatný a po šesti a půl hodinách v podzemí jsme opět stanuli na vyhřátém zemském povrchu.
V kempu jsme se potkali se zbytkem členů výpravy, kteří již byli řádně vykoupáni jak z moře, tak z Řeky.
I my jsme tedy s Aljošou zajeli k Řece před propadání v Škocijanských jamách a dali jsme očistnou koupel.
Při návratu jsme se s Jindrou zastavili u mohutného propadu vedle Divači, kretý se svými šedesát metrů vysokými kolmými stěnami nabízí skvělou příležitost pro sportovní lezení. Najednou kde se vzali tu se vzali opět skoro všechny naše Lamičky a byli jsme zase skoro kompletní. Dovedl je Matěj, který nás zavedl k jejich pracovišti v Breznu Trech Generací (B3G), kde se jim podařilo dostat v hloubce –230 metrů na aktivní tok Řeky. Dosavadní přístup je však dost nestabilní a úzký a tak sami ještě neměli možnost Řeku dostatečně prozkoumat a určit zdali se dostali do nové části a nebo na přítokové jezero Phare v Kačné jamě, kde vlastně ještě z Kačné jamy nikdy nebyli. Každopádně i tak je jejich objev velice přínosný pro jeskyní potápěče, kteří tak mají možnost zkoumat tento tok směrem proti proudu, ke Škocijanským jamám, kam chybí ještě cca 1 km vzdušnou čarou.
S Matějem jsme se přesunuli do Divače k nim do klubu, kde jsme mohli na vlastní oči spatřit zázemí skupiny a osudový gól Řeků ve finále Euro 2004.
Po návratu do kempu jsme opět poseděli s kamarády Slovinci u pivka a domlouvali akci na příští rok na průzkum jeskyně Kačna jama a jejího pokračování do další větve přes Chodbu deseti jezer.
V pondělí ráno jsme se vypravili do pár kilometrů vzdálených Škocjanských jam. Tento ponor Řeky je nejúchvatnější propadání, co jsme kdy viděli. Řeka zde vyhloubila do vápence až 100 metrů vysoký podzemní kaňon, široký minimálně 20 metrů.
| Náčrt situace navštívené oblasti kolem Divače |
Díky Borutovi, který zde pracuje, jsme všichni šli dovnitř za 5 dětských vstupenek a to se vyplatilo. V jeskyni jsme nedělali moc ostudu až na tradiční píseň včelka Mája. Po návštěvě jeskyně jsme šli ještě na prohlídku vesničky Škocjan. Po nezdařeném pokusu nalézt první část ponoru Řeky – tzv. Mohorovičovu jeskyni se rozhodujeme opustit toto vyprahlé místo a navštěvujeme nám známé místo u Řeky. Po krátkém rozhovoru s místním občanem na téma, že kilometr za zákazem vjezdu bychom neměli parkovat auta jsme mu základními slovíčky Slovinštiny vysvětlili, že nejsme kdejaký lamky, ale jeskyňáři a stařík nám ještě popřál hezký den a schválil náš plán koupati se v zátoce opodál. Hodní to lidé. Po dostatečném okoupání se logickou úvahou shodujeme na tom, že jsme vlastně kousek od hledaného ponoru a tak vyrážíme na dobrodružnou vycházku. Nacházíme malou pěšinku, která nás po pořádném výšlapu do kopce zavedla až k obrovským portálům ponorové Mohorovičové jeskyně.
| Suťovisko do Mohorovičovi jeskyně |
Po sestupu po suťovém svahu, narážíme na uzamčenou bránu, která je vstupem na turistům již nepřístupnou prohlídkovou trasu. Pro nás to však není žádná překážka a tak využíváme pár provázků a už všichni stojíme na mostě přes vstupní kaňon.
| Most přes Řeku v Mohorovičově jeskyni |
Po sestoupení do nižších partií nám již bylo jasně, proč Slovinci tuto trasu uzavřeli. Celý níže položený chodník byl zanesen od povodně neuvěřitelným množstvím dřeva a nejspíš byl i dál poškozen nějaký most.
| Vstupní portál Mohorovičovy jeskyně |
Odtud jsme se již vrátili do základního tábora a v parném letním dnu jsme se šli schladit s pivkem do vstupní části jeskyně Divaška. Po chvíli dorazil Kristjan, který nás vzal dovnitř na prohlídku. Divaška jame je velice zajímavá jeskyně. Velice bohatě vyzdobená a je jakýmsi nejhornějším patrem nad tokem Řeky.
Je známa už déle jak jedno století a díky tomu je poznamenána lidskou činností. Po celé sněhobílé jeskyni byl totiž po chodnících posypán černý popel (buď pro vyznačení prohlídkové trasy, nebo z důvodu údajného vysušování, ale sami místní jeskyňáři pravý důvod neznají) a tento popel se bohužel usadil i na většině krápníkové výzdoby.
Nejhorší je tento důsledek ve vstupních částech, ale směrem do útrob 800 metrů dlouhé jeskyně se situace troch zlepšuje. Chodby Divaške jamy jsou opět obrovské a tak zde vedou prohlídkové trasy mnoha směry a ztráta orientace není vyloučena. Jeskyni objevil Gregor Žiberna, po němž se také jmenuje klub našich kamarádů. Užasle opouštíme jeskyni a u večerního pivka plánujeme program na poslední den.
Ráno se již dělíme na dvě skupiny. Libor, Jarda a Číra jedou již přímo na Brno a Zlín. My ostatní si cestu ještě prodlužujeme přes údolí Rakov Škocjan, které leží v systému jeskyní řeky sedmi jmen. První zastávku děláme u ponorové jeskyně Tkalca jama, kde se na rozdíl od loňského stavu teď propadá obrovská řeka.
| Velký Naravni Most (velký přírodní most) |
Pak se přesouváme k jeskyni Zelške jame. Prohlížíme si vývěrový portál se zbořeným dřevěným mostem, co strhla pravděpodobně jarní povodeň a pak se vydáváme na cestu k vývěrovým vodopádům. Tam ale bohužel teče až příliš vody, která se nám zdá být nebezpečná a tak opouštíme myšlenku závěrečného canyoningu a koupeme se v ledové vodě jež protéká obrovskými podzemními tunely. Po tomto osvěžení nás již nečeká nic jiného než cesta po dálnici až domů do Brna.
účastníci expedice: Tomáš „FanTomáš“ Roth, Jindra „JP“ Pernica a Ivča, Tomáš „Džery“ Pavelka a Jaňouch, Libor Havlíček, Jarda „Hmiz“ Podlez, Radek „Bradek“ Nejezchleb, Lukáš „pan Bukáš“ Smetana a Míra „Číra“ Kotol |
![Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint]](cztxt/aktualne/jeskynni_system_reky.jpg)
